Kronika Horácka - klub přátel Domamile a Vysočiny

Počet návštěv:
Válečné vzpomínky a dokumenty » Eva Vrbková: Vzpomínky na II. světovou válku
EVA VRBKOVÁ: VZPOMÍNKY NA II. SVĚTOVOU VÁLKU
Napsala Eva Vrbková (vnučka Františka Buriana z Domamile) do školní soutěže „Vzpomínky našich prarodičů“, která byla uskutečněna na ZŠ Havlíčkova Mor. Budějovice k 60.výročí konce 2. světové války.

Tento příběh jsem napsala podle vyprávění mého dědečka, který se narodil v roce 1938 v Domamili, a své nejranější dětství prožil za války.
„Byl jsem tehdy malé dítě, proto jsem netušil, že všechno, co se kolem mne děje, není docela normální. Vlastně od mého narození byla válka. Většinu věcí jsem nechápal, pochopil jsem až později, když mi rodiče vše vysvětlili.
Co však mi zůstalo v hlavě, je tato příhoda, na kterou nikdy nezapomenu, a která mohla být pro nás všechny tragická.
V naší obci byla a pracovala partyzánská skupina Lenka – Jih. Partyzáni se skrývali v lesích, sedláci jim tam vozili jídlo, paní lesní vařila a prala.
Když se o jejich přítomnosti dozvěděli Němci, bylo zle. Přijeli do vesnice, bylo to zrovna jednoho květnového podvečera, takže prakticky všichni obyvatelé byli shromážděni v kostele na májové pobožnosti. Obklíčili tanky celý kostel. Když věřící vycházeli ven, rovnou třídili muže na jednu stranu, ženy a děti opodál. Řvali, že pokud najdou partyzány, postřílí všechny a vesnici vypálí.
Tatínek spolu s otci mých kamarádů a ostatními muži stáli hlavou opřeni o kostelní zeď, za každým Němec se samopalem v týle. Já s maminkou a třemi mladšími sourozenci jsme stáli v hloučku s ostatními matkami a dětmi.
Když jsme vyrostli, a rodiče nám o tom vyprávěli, říkala moje maminka toto: „Takový pocit hrůzy, co jsme tehdy všichni zažili, se nedá vůbec popsat. Stála jsem se čtyřmi dětmi – nejstaršímu bylo šest let, nejmladšímu jeden. Takto nás tam bylo jedna vedle druhé. Netušily jsme, co se s námi stane. Zda opravdu muže postřílí, nás s dětmi odvlečou neznámo kam a vesnici vypálí.“
Velké štěstí pro nás pro všechny bylo, že ve vsi bydlel pan poštmistr – velmi moudrý a vzdělaný muž, který uměl perfektně německy. Přišel k veliteli těch německých vojáků a řekl mu: „Tady žádní partyzáni nejsou, ručím za to svojí hlavou. Pojeďte se mnou do lesa, prohledáme ho a uvidíte, že tu nikdo takový není.“ Protože pan poštmistr znal místní lesy dokonale, projezdil je s Němci křížem krážem. Vždy věděl, kudy je má vést, aby partyzány nenašli. Díky němu nás všechny pustili a odjeli. Jak málo ovšem stačilo, aby moje rodná ves dopadla jako Lidice a ostatní vypálené vesnice.“

Potom se děda odmlčel a říká: „Ještě jedna podobná věc se mi vryla do paměti.
Bylo to při osvobozování naší vlasti Sovětskou armádou. Němečtí vojáci utíkali přes ves směrem na Štěpkov. Za nimi letěla sovětská letadla. My jsme byli schovaní v místním krytu. Můj otec se ale nestihnul doběhnout schovat, takže celou tu událost viděl na vlastní oči. Když letěla letadla nad vsí, honem lehl na zahradě mezi stromy a koně, aby nebyl vidět. Byl to takový tlak vzduchu, že koruny stromů byly ohnuty až k zemi. Také koně měli hlavy „vražené až v zemi.“
Tehdy potkalo Domamil druhé velké štěstí. Kdyby sovětské pilotky dohnaly německé utíkající vojsko ve vsi, byly by je začaly bombardovat přímo tam. Naštěstí pro nás je dohnaly až v lese. Tam je také vybombardovaly. Potom zbyla uprostřed silnice obrovská jáma. Byli do ní naházeni mrtví Němci i s koňmi a vozy, a byli zahrnuti. Tomuto místu se dodnes říká „Zákopy“. Stojí zde také kaplička, která byla bombardováním poškozena. Ihned po této události ji místní lidé opravili a zazdili do ní střepinu granátu, která ji poškodila“ dovyprávěl děda.
Tato kaplička plus některé názvy místních lokalit jsou pro naši generaci jedinou připomínkou hrůzných událostí, které se tehdy za 2. světové války v Domamili staly.

webdesign © Robert Mahr