Kronika Horácka - klub přátel Domamile a Vysočiny

Počet návštěv:
Válečné vzpomínky a dokumenty » Josef Hrůza: Na jejich statečnost nesmíme zapomenout
JOSEF HRŮZA: NA JEJICH STATEČNOST NESMÍME ZAPOMENOUT

Josef Hrůza prožíval válečné události II. světové války ve své rodné obci v Babicích u Třebíče jako velmi mladý. O tom, jaké okolnosti, množství rozhodnutí a spousta duchapřítomnosti bylo potřeba v té době ke statečnosti, dovedl zaznamenat i po mnoha letech. Jeho záznamy se týkají shozu vojenského materiálu desantu Spelter pro partyzánskou skupinu Lenka - Jih před půlnoci 8. dubna 1945 v Babicích.

Josef Hrůza: Na jejich statečnost nesmíme zapomenout
Neplánovaný, nečekaný, a přesto úspěšný byl shoz vojenského materiálu desantu Spelter pro partyzánskou skupinu Lenka – Jih před půlnocí dne 8. dubna 1945 v Babicích. Takto ho prožíval babický rodák, tehdy šestnáctiletý Josef Hrůza.
Toho 8. dubna 1945 se uskutečnil zábavný večer v šebkovické sokolovně, který byl hojně navštíven mládeží i z okolních obcí a také z Babic. Jeho náplní byla kabaretní vystoupení šebkovické omladiny. Hudební doprovod zajišťovali sourozenci Tržilové z Lesůněk: nevidomý hoch, poloslepá sestra a zdravý bratr. Po této produkci bylo oznámeno, že sokolovna se uzavírá a bude následovat zakázaná taneční zábava. S babickou mládeží jsem byl přítomen i já a můj osmnáctiletý kamarád Jan Hanzal. Oba jsme byli netančící, a tak jsme chvíli sledovali z galerie sokolovny rej na parketu. Byli jsme ale vyrušeni hukotem letadla, které jsme pozorovali oknem na severní straně. Před půlnocí jsme sami dva vydali na cestu domů. Šli jsme zpočátku kilometr po silnici vedoucí ze Šebkovic do Lesonic. Tato silnice se potom obrací v pravém úhlu na jih. My jsme však pokračovali rovně po polní cestě k lesu Boroví. Uprostřed lesa jsme byli vyrušeni nejméně dvěma osobami, které šly lesní cestou od vrchu Tašky (581 m n.m.) dále na jih, tedy kolmo na naši cestu. Byli jsme udiveni nečekaným setkáním v noci v lese, ale nepromluvili jsme ani my dva, ani záhadní chodci. Ještě půl hodiny cesty a byli jsme doma. Šli jsme do dolní části Babic, kde jsme bydleli. Druhá cesta kolem hřbitova vede do horní části vesnice. Tam se uskutečnil shoz zbraní, který my jsme nezpozorovali.
Sotva jsem ulehl do postele u okna, babický občan Antonín Vobůrka klepal na nás a volal: „Strejče, vstávejte, v sadě u hřbitova je vypuštěný líh! Přijďte tam!“ V té době partyzáni vypustili lihovary v Lesonicích, Šebkovicích a na Sádku. Otec s mým starším bratrem (21 let), který byl doma na dovolené jen na neděli, neboť byl totálně nasazen v tunelech u Tišnova, pracoval na výrobě německých letadel, oba vzali nádoby na ten avizovaný líh a spěchali ke hřbitovu.
Tam líh nebyl, ale sedm obrovských padáků a pod nimi sedm kontejnerů (kovových válců) naplněných zbraněmi a vojenským materiálem shozených omylem v Babicích a ne u Římova.
Jaký byl důvod tohoto neplánovaného shozu? Odpověď zní takto. Každou noc museli v obci tři muži držet protipožární hlídky. Té noci v Babicích to byli: Antonín Vobůrka, Josef Kuchyňa a Oldřich Roupec. Hlídka měla stanoviště v malém domku u kostela, kdysi to byla hřbitovní márnice. Té noci musel Josef Kuchyňa kotit kozu, proto opustil strážnici a pohyboval se nedaleko po svém dvorku se světlem. Měl rovněž osvětlený dům a strážnice také svítila. Tak na malém prostoru svítilo několik světel. Večer čekali partyzáni u Římova na letecký shoz zbraní. Ten však byl nedokonalý. Partyzáni vyznačili přistávací plochu světly do tvaru velkého T. Jen část nákladu dopadla na stanovenou plochu, ostatní se octlo v Babicích.
Jedno letadlo kroužilo krajinou (to jsme slyšeli už v šebkovické sokolovně), ale bylo zmateno babickými světly, a tak provedlo shoz tam. Když Josef Kuchyňa vyšel po „kozím porodu“ z domu, uviděl nedaleko vlající padáky – v obecním sadu u hřbitova. Oznámil tuto skutečnost zbývajícím členům hlídky. Po krátké poradě bylo třeba jednat, a to tak, že se svolali muži z obce, kteří se nebojí a umějí mlčet. Byli mezi nimi i můj otec s bratrem, starosta obce Jan Zikmund, celkem patnáct mužů. Bylo rozhodnuto jeden barel otevřít a rozebrat a zbylých šest uklidit do hřbitovní kaple Indrovy hrobky. Otevřeli litinový příklop hrobky a na kůlech (jak se nosí mrtví na márách) vložili kontejnery mezi mrtvé dolů a hrobku uzavřeli. Zbylý otevřený barel prohlédli. Byly tam anglické samopaly, německé pušky, mnoho nábojů a další potřebné vojenské věci. Prázdný plechový válec i s vatovou výplní odnesli a potopili v nedalekém zatopeném lomu zvaném Datlův kopec.
K této mimořádné události se nečekaně přiblížila pro mnohé přítomné neznámá žena. My víme, že to byla slečna Květoslava Kadlecová z Lesonic, později provdaná Zejdová do Rokytnice. Byla obava, že by mohla mluvit, proto ji přítomní muži nepustili blíže a řekli jí, že je tam jeden padák, na kterém sem asi seskočil parašutista. Potom bylo domluveno, že se celá záležitost oznámí prostřednictvím přítomného starosty Jana Zikmunda až ráno do Lesonic na četnickou stanici.
Pondělí 9. dubna začínalo klidně. Většina obyvatel Babic o shozu zbraní nic nevěděla. Ti, kteří uklízeli zbraně, mlčeli. Můj bratr František brzo ráno odešel na nádraží do Kojetic, aby se vrátil na pracoviště Kutiny u Tišnova. Ještě před ránem rolník František Vyhnálek urovnal bránami celou oblast shozu, aby tam nebyly patrny stopy v podobě rozryté země od barelů. Upravil celý sad a okolí hřbitova.
Ráno mi otec vyprávěl o tom, že nebyl pro líh, ale že s mým bratrem a dalšími sousedy uklízeli zbraně do Indrovy hrobky. Po snídani jsme jeli kravami na pole Tašky pode vsí sázet brambory. Byl na duben nezvykle teplý den. Na pole spěchali i další hospodáři, také Tomáš Vobůrka, ten na vzdálenější Padělky. My s otcem jsme z pole pozorně sledovali dění, zejména silnici z Babic do Bolíkovic. Po této cestě brzy spěchal místní farář P. Jindřich Hladík za výše jmenovaným Tomášem Vobůrkou. Brzy se však farář Hladík vracel do vsi. Zde je nutno předeslat, že pan farář i Vobůrka byli členy partyzánské skupiny Lenka a že předešlou noc čekali na shoz zbraní u Římova, který se moc nepovedl.
Farář P. Hladík, jako záložní důstojník československé armády, byl vedoucím skupiny partyzánů ze Šebkovic a na jeho faře se scházeli parašutista Rudolf Novotný a člen Rady 3 z Vysočiny Kornblüh. Toho 9. dubna byl pan farář už brzy ráno informován o skrytých zbraních na hřbitově a rozhodl se jednat. Vešel se spojení s dalšími partyzány a parašutistou Novotným a bylo rozhodnuto zbraně ze hřbitova odvézt do Šebkovic, a to v noci z 9. na 10. dubna.
Brzy po odchodu pana faráře do vesnice se k Babicím přibližovala asi tři nákladní auta německých vojáků, ti byli upozorněni četnickou stanicí z Lesonic, že se našel padák u babického hřbitova. S otcem jsme se na poli radili, co budeme dělat my, neboť po příjezdu německých vojáků situace nebyla růžová. Otec rozhodl tak, že bude na poli dále pracovat a já půjdu do vesnice zjistit, jak to tam vypadá. Kdyby situace byla nepříznivá, mám z okraje vesnice zapískat a on nechá kravský potah na poli a uteče do lesa zvaného Kozí vrch. Tam k dřevěné rozhledně bych mu večer přinesl jídlo a kožich.
Sotva jsem vkročil na náves, zastavil mne obecní posel pan Brabenec, že z rozkazu místního starosty Jana Zikmunda a vrchního strážmistra Jana Dvořáka z Lesonic musí všichni muži ihned přijít ke hřbitovu. Tam už se připravovala rojnice z německých vojáků, našich četníků a nás, kteří jsme byli sehnáni. Vrchní strážmistr nás poučoval, že zde na tomto místě seskočil parašutista a že je třeba důkladně okolí hřbitova prohledat a každou podezřelou věc hlásit. Šli jsme tedy jako rojnice. Já vedle staršího kamaráda Františka Tomka, který mne šepotem upozornil, že v trávě je krátký náboj ze samopalu. Hned ho nepozorovaně botou zašlápl do země a nic nehlásil, stejně jako ostatní. Nic se nenašlo. Když nás vedli do polí za hřbitov, vrchní strážmistr upozornil německé vojáky, že my civilisté nemáme zbraně. Němci nás propustili a zbylá rojnice šla ještě chvíli po polích. Zanedlouho celou akci bez výsledku zrušili. Bylo to asi pro Němce dobré, neboť v blízkém lesíku zvaném Vandr měli bunkr cizí partyzáni, snad Rusové nebo Jugoslávci. Těm každý den Antonín Vobůrka z Babic vozil na kole jídlo.
Ještě tu noc z 9. na 10. duben partyzáni Lenky vynesli šest barelů vojenského materiálu z hrobky a donutili místního rolníka Antonína Vechetu, aby se svým koňským povozem to vše odvezl do Šebkovic. Závěrem malé zhodnocení. Babický shoz byl se štěstím perfektní. Pilotovi se podařilo shodit na necelém půl hektaru sedm barelů na padácích, aniž by narušily blízké stodoly, hřbitov a staleté lípy. Byla to pilotova mistrovská práce. Daleko lepší, než v té době u Římova a později dne 25. dubna 1945 u Šašovic.
Chci ještě připomenout, že by se nemělo zapomínat na rozhodnost a statečnost těch patnácti babických občanů, kteří s určitým rizikem i později s naprostým mlčením dokonali veliké dílo. Žel většina už není mezi námi. K dnešnímu dni (8. 4. 2008) zůstali jen dva mohykáni: můj bratr František Hrůza (85 let) bydlící ve Znojmě a Oldřich Roupec, také 85letý, žijící v Šebkovicích. Nezapomínejme! Obracejme se k minulosti, ze které se zrodil dnešek i budoucnost. Bude dobrá? Budou v ní také stateční lidé a hrdinové?

Post skriptum:
Partyzánská skupina Lenka – Jih, vedená západními parašutisty Janem Vavrdou a Rudolfem Novotným čítala přes 200 členů. Nebyla v době totality uznávána a v padesátých letech byla zneužita v akci Babice. V souvislosti s vraždou oblíbených obecních funkcionářů MNV v Babicích, kterou zinscenovala StB dne 2. července 1951, kdy byli ve škole zastřeleni Tomáš Kuchtík, Josef Roupec a Miroslav Netolička a postřelen František Bláha, následovala represe nevinných partyzánů z Lenky.
Trest smrti:
  • Plichta Antonín, Šebkovice
  • Kopuletý František, Heraltice
  • Melkus Jaroslav, Vícenice
Dlouholetý žalář:
  • P. Opletal Jan, děkan, Moravské Budějovice – 12 let
  • P. Podveský Jan, farář, Jaroměřice nad Rokytnou – 15 let
  • Pánek Bedřich, Lesonice – Nové Dvory – 25 let
  • Brabenec Ladislav, Šebkovice – 25 let
  • Berka František, Šebkovice – 22 let
  • Pánek Jan, Šebkovice – 23 let
  • Josl Antonín, Šebkovice – 8 let


webdesign © Robert Mahr