Kronika Horácka - klub přátel Domamile a Vysočiny

Počet návštěv:
Tvůrci písmáci » Josef Hrůza
JOSEF HRŮZA: Jak se dřív učilo

Konkrétní jména, místa - to vše najdeme ve vzpomínkách bývalého učitele Josefa Hrůzy, který nyní žije v Příložanech u Moravských Budějovic. Takových vzpomínek by mělo být víc, neboť školní léta prožíváme všichni. Na svého nejlepšího a nejhoršího učitele nikdy nezapomeneme.

Krásný hled je na ten boží svět …
Trvale mám zafixovanou hodinu výuky vlastivědy na dvojtřídní obecné škole v Babicích u pana řídícího učitele Tomáše Kuchtíka a to zejména na jaře 1938. V té době jsem byl žákem první třídy, tak zvaného třetího oddělení (učivo třetí třídy). Onoho dne jsme se vypravili po velké přestávce o půl desáté na Datlův kopec vzdálený půl kilometru od školy. Seřadili jsme se do dvojstupu. Kdo mohl nést panu řídícímu housle, ten byl mimořádně vyznamenán. Tehdy to byla Marie Pitourová (později provdaná Kosmáková). Cestou ke stanovenému cíli jsme rádi zpívali tyto písně: Beskyde, Beskyde…, Okolo Frýdku cestička, Pod Prešpurkem kraj Dunaja a další. U vodní nádrže zvané Jazírek se pan řídící zastavil s manželi Vybíralovými, pozdravil je a prohodil několik slov o jejich polní práci. My jsme zatím zůstali stát a neustále zpívali. Už za chvíli jsme stanuli u cíle naší vycházky, na nejvyšším bodě Datlova kopce. Pan řídící nás seznámil s cílem dnešní výuky. Bylo to poznávání naší krajiny a náš vztah k ní. Nato naladil housle a zase jsme zpívali citově zabarvenou píseň: Krásný hled je na ten boží svět. Ty modravé hory, v dáli pěvců sbory, rozkošné roviny, města, dědiny. Spanilá jsi vlasti má, mé srdce ti plápolá, tobě sláva vlasti milená.
Následovala beseda o tom, co je to vlast: toto vše, co je okolo nás. Vesnice, pole, louky a lesy. Určovali jsme světové strany a zároveň se vyjadřovali, na které světové straně od nás leží okolní vesnice: Horní Lažany, Lesonice, Cidlina, Bolíkovice, Loukovice a Šebkovice. Odhadovali jsme i vzdálenosti k nim. Určovali jsme též směr a vzdálenost k okresnímu městu Moravské Budějovice a na kterou světovou stranu leží naše hlavní město Praha. Následovaly dotazy pana řídícího na to, kde leží pole našich rodičů a jak se jmenují. Poprvé jsme slyšeli, že kousek od nás jsou louky Martinice a že tam byla osada stejného jména, která vymřela na mor za třicetileté války.
Po této výuce vlastivědy následoval tělocvik. Úkol zněl, kdo nejdříve zdolá stráň a kdo se jaký prvý dotkne lípy u našeho stanoviště. Jen chlapci potom závodili v lezení na stromy u kříže. Naše výuka končila ve tři čtvrtě na dvanáct. Po přesunu ke škole byl na jednu hodinu rozchod na oběd a ve třináct hodin následovalo odpolední vyučování. Tyto hluboké poznatky z vyučovací hodiny vlastivědy nám všem trvale utkvěly v paměti. Školní mládí je tvárné a toho je třeba využít. Snad by bylo dobré i v dnešní době výuku více zaměřit na osobu učitele a místní krajinu a ne preferovat drahé internety a počítače. Mnoho vyučovacích pomůcek je možné nalézt ve svém okolí a odtud vycházet, neboť „Krásný hled je na ten boží svět“.


Josef Hrůza: "…Ať žije prezident VIZLON!"
Nadučitel Matěj (Matějka), působící v Lesonicích před a po první světové válce, byl ctěn lidmi obce, byl vážený i u panského dvora a byl dobře zapsán i u okresního školdozorce. Inspektor Funt (Funtíček) byl přísný a spravedlivý služebník monarchie, pravý „austriák“, který za své nevšední služby obdržel zlatý záslužný kříž. Nadučitele Matěje dával za vzor ostatním učitelům tehdejšího moravsko-budějovického okresu.
Do lesonické dvojtřídní školy chodily děti jen z Lesonic. V sousední obci Babice byla také dvojtřídka, kam patřili žáci z Babic, ale také z Cidliny (do doku 1911), Horních Lažan a Bolíkovic. Všichni lidé z okolí, i mládež, se dobře znali, neboť spolu navštěvovali bohoslužby v babickém kostele a rovněž občané z celé farnosti znali své učitele. Nadučitel Matěj vzorně učil, vedl své žáky k poslušnosti a úctě k císaři, učil poznávat přírodu svého kraje, vyprávěl o symbolech monarchie. Děti věděly, že lípa je symbolem Slovanů a dub Germánů. Potřeboval-li nějaký spolek při svých slavnostech řečníka, velice rád se této úlohy pan nadučitel ujal.
Čas pokojně plynul až do vypuknutí první světové války. Ta přišla nečekaně. Mladí muži museli odejít na frontu a bojovat tam za císaře pána. Rovněž pan nadučitel bojoval doma za mocnáře, možná lépe, než muži z Lesonic a okolí na frontě. Ochotně se ujal úkolu "rekvírovat" zásoby pro vedení války. Spolu s četníky chodil po obcích a zabavoval obilí, mouku a dobytek a nutil občany upisovat peníze pro válečné potřeby a pro jisté vítězství císařských vojsk. A to vše dělal nejen pro své ocenění u pana školdozorce, nýbrž předně ze svého niterného přesvědčení. Konec války však dopadl jinak, než si představoval mocnář, školdozorce i pan nadučitel. Nastal rozpad monarchie, přišla svoboda, zrodila se nová republika a žít se chtělo a muselo dál. Na počest vzniku samostatného státu se v říjnu 1919 v každé obci sázela lípa svobody. I v Bolíkovicích, v malé obci na severním okraji okresu Moravské Budějovice. Tato obec, tehdy i dosud čítající kolem třiceti domů, položená v údolí a viditelná jen z Babic, se tam dole nekrčí, ale přímo vystavuje slunci po celý den. U jediné silnice se shluklo několik domů chalupníků a ostatních, těch zámožnějších, se krášlí v jedné řadě s výhledem na luka. Stovky metrů východněji stojí bývalý dvůr druhdy patřící k panství sádeckému a ještě dále k východu na samém okraji katastru u velkého rybníka mlýn. A to ještě není vše. Daleko na západním okraji katastru stojí u lesa bolíkovická hájenka, kterou před nedávnem získal bývalý krajský mocipán jako rekreační chalupu.
V obci vždy žilo svorně několik desítek pracovitých lidí a ti nechtěli být v ničem pozadu. A takoví se na konci října 1919 připravovali na velkou oslavu ročního výročí vzniku republiky – sázení lípy svobody. Do této akce se zapojila celá vesnice. Jen slavnostní řečník chyběl, ale našel se, sám se přihlásil. Byl to pan nadučitel Matěj.
Přišel den slávy, byla neděle. Připravená lípa svobody byla naložena na vyzdobený vůz tažený nejpěknějšími koňmi a za účasti všech občanů Bolíkovic i okolí projel a prošel průvod celou vesnicí až k připravenému čestnému místu u silnice. Tam byla lípa zasazena. Pak na podium vystoupil slavnostní řečník, pan nadučitel Matěj. Mluvil, ale to nebyl ledajaký projev, to byla bouře slov s krupobitím. Lidé uctivě a užasle naslouchali a poryvy podzimního větru neodnášely jen suché listí ze stromů okolních zahrad, ale také onu řeč. I daleko za obcí bylo slyšet: "… žili jsme vzpřímeně pod jařmem Rakouska tři sta let… byli jsme a vždy zůstali vlastenci… naše city k císaři a mocnářství byly vylhané… ať žije Masaryk, ať žije Vizlon (milý čtenáři oprav na Wilson)". A pan nadučitel končil už mírným hlasem: "Na závěr naší překrásné slavnosti si zapějme píseň nejmilejší – hymnu. Zpívejte všichni se mnou.“ A začal „Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem …"
Co říci více, časy se mění, a lidé…

Podle vyprávění své matky napsal Josef Hrůza
webdesign © Robert Mahr