Kronika Horácka - klub přátel Domamile a Vysočiny

Počet návštěv:
Tvůrci písmáci » Božena Kopcová
BOŽENA KOPCOVÁ

Božena Kopcová se přivdala do Domamile v r. 1941 z blízkých Lesonic. Ve svých zápiscích si poznamenává vždy to, co ji v nejbližším okolí zaujalo.


VZPOMÍNKY

NAŠE POLŇAČKA
Je tam stále. Cesta mezi polem a loukami. Dlouhá, klikatá. Odbočuje za Domamilí ze silnice a vede až k lesu. Jsou na ní vyježděné koleje, hlubší brázdy a uprostřed je nevyjetý travnatý drn zarostlý trávou. Samozřejmě ne tak bujnou, jak se na drn sluší a patří. Střed cesty se měnil podle toho, jak cesta byla ujetá vozy a také byla ušlapaná lidskými kroky. Snad nejvíc cestu ušlapaly lidské kroky, lidé tudy chodili na pole. Cestu také ušlapávaly kdysi stopy kraviček, stopy koní. Koňské stopy byly vždy hlubší a zanechávaly hlubší rýhy. Rychlejší etapa na naší polňačce nastala tehdy, když se začalo i na pole jezdit na kolech, na motorkách a i v autech. A co teprve traktory a kombajny? V té rychlejší době dostala naše polňačka i sesterskou výpomoc. JZD udělalo kratší spojnici v polích, od lesa rovnou k silnici přes kopeček. Ale kdepak, vystužovaly ji kamením, rozjezdily i tři metry do šířky a těžké vozy s úrodou se místy bořily. Tato cesta se nakonec zaorala a zůstala zase naše polňačka. A proč říkám naše? Chodily jsme po ní i my z hájenky do Domamile. Naše děti po ní chodily do školy. Udržujeme ji svými kroky do dneška. Je to divné, ale zpaměti mi nevymizí ti, kdo dřív nejvíc polňačku používal. Stále je tam budu vidět, domamilské hospodáře, i když už nejsou mezi námi. Starý pan Ježek měl na voze s tažený kravičkami naložený třeba jen jeden kopeček hnoje. Nikdy si sám na vůz nesedl, aby kravičkám nepřitížil. Kravičky šly krok za krokem a on zamyšlený ušel vždy kus cesty napřed, pak se vracel ke kravám a domlouvavě je pobízel, aby přidaly. Za chvíli byl ale zase velký kus před nimi a zase se pro ně vracel. Prošel tu cestu mnohokrát, zatímco jeho kravičky jednou. Na vůz si sedl, až jel z pole domů, ale to jen proto, že nyní to bylo tak trochu i z kopečka. Zrovna tak pan Bláha, zvaný Rambousek. Také si sedl na vůz, až byl prázdný. Jinak drobným krokem a zamyšlený cupital při koních. Měli koně LUCKU a BRAUNU. Brauna ale vyslovoval Prauna. Na polích byl vždy nejdéle ze všech Domamiláků Až za tmy, vždycky až při měsíčku, se vracel domů. Koně znali cestu i potmě. Vezli třeba i plný vůz - truhlu - brambor a nikdy nevyjeli z vyježděné cesty. Byli i takoví, ti mladší, že doma na vůz naložili kopeček hnoje, na přední místo povozu dali prkénko, na to pytel, zapřáhli kravky, sedli si a jeli. Pan Dvořák, zvaný Pepena, celou cestou až k Boroví a zpět četl romány. To byla pohodička. Kravičky dobře věděly, kam která cesta vede. A čtoucí vozka se mohl zabrat i do detektivky a kolem sebe nevidět, neslyšet - být v ten čas v jiném světě. Tráva kolem této cesty, místy i strouha s vyšším břehem, se každý rok takzvaně "licitýrovala". To znamenalo, že se každý rok sešli hospodáři domkaři, chalupníci a tráva se jim pronajímala s tím, že si ji mohli posekat. To pak každému byl pečlivě odkrokován jeho díl cesty. Jeden druhého hlídal o každý krok. Příštím rokem se díly měnily tak, že ten , co byl neblíže k vesnici, postoupil až na konec k lesu, aby výhody a nevýhody při sklizni sena byly v rovnováze. Později se díly mezi jednotlivce měřily a počítaly podle elektrických sloupů, co vedou k lesu, k nám do hájovny.

JAK JSEM PEKLA CHLEBA
U hájenky, která patří k Domamili, jsme měli také i pole. Pole, to byla vždy obživa pro rodinu, obzvlášť po válce. Na kus pole se zaselo žito, pšenice, oves a hlavně kus brambor. Žito se pak dovezlo do mlýna, tam se pomlelo na mouku. V hájence, nebo-li fořtovně, jsme měli nádhernou pekárnu, a tak jsem se jako pravá hospodyně rozhodla, že budeme doma péct chleba. No dobře, ale jak na to? Nikdy jsem nic takového nedělala, nikdy jsem to ani neviděla. Šla jsem na poradu k paní Dvořákové, kde se také říkalo u Pepenů. Paní Dvořáková mě pozvala ,abych se přišla podívat a řekla, kdy bude péci chleba. A ona uměla udělat chleba tak, jako nikdo jiný. Bílý, vysoký s voňavým fenyklem. To byla úplná sváteční pochoutka. Nejdřív mi ale pan Dvořák - Pepena musel udělat dížku a kopist. Jednalo se o dřevěný škopek a o velkou - asi l,20 m - vařečku. Paní mi poskytla kvásek. To bylo velmi důležité. To se vždy po udělaní chleba nechalo kousek těsta v dížce, aby byl kvásek na příští zadělávaní chleba. Kvásek se polil asi 2 l vlažné vody a nechal se rozmočit. To se dělalo asi v poledne. Když byl kvásek rozmočený, přidalo se zase vody, mouka a udělal se řidší kvásek a i ten se nechal nakvasit. Večer se pak přidalo vody, mouky, sůl, fenykl a to podle toho, kolik se dělalo bochníků. Vše se muselo velmi dobře rozmíchat. To byla těžká práce. Těsto muselo být husté, a tak se chodilo kolem dížky a promíchávalo se. Někdy při takovém míchání pomáhali i muži, aby těsto bylo co nejlepší a dělalo na povrchu bublinky. Vše muselo být také při správné teplotě, aby těsto kynulo. Dížka se na závěr přikryla čistým hadříkem a na to se prostřela i deka kvůli té teplotě. Ráno pak, někdy i ve čtyři hodiny, někdy i později, se chleba válel. To se připravily slaměnky - slaměné formy, které se vysypaly moukou. Na vál se dalo kus těsta, to už hospodyně odhadla, kolik je ho třeba na jeden kus. Ten se válel pěkně pod ruku, až vznikl jakýsi jehlan, který se pak zformoval do koule a šup s ním na slaměnku. Tam se bochník ještě znovu upravil, formičkou se udělala hvězdička, nebo jen skleničkou kolečko. U nás se takhle vyválelo až šest bochníků, které se ve slaměnkách nechaly na teplém místo vykynout. V pekárně se rozdělal už od večera připravený oheň. Asi za jednu hodinu, nebo i trochu déle, podle toho, jak byla pec vytopená a bochníky nakynuté, se pokračovalo. Z pece se vyhrabalo uhlí a popel a to ohřeblem - to je něco jako hrábě, ale místo zubů jen takové prkénko. Zbytky se ještě vymetly pometlem. Chleba se ze slaměnek vyklopil na velkou lopatu, husí peroutkou se potřel vlažnou vodou a sázel se do pece. Také se nechávaly kousky těsta a udělaly se větší vdolky, které se osolily a pokmínovaly na povrchu. Tyto bochánky se daly na kraj pece a peklo se. Asi za jednu hodinu se musel chleba přesadit. To se chleba vyndal po lopatě, umístil se do slaměnky a rychle se bochníky přemísťovaly - ty na kraji se posunuly dozadu a zadní přišly dopředu. Znovu se každý kus potřel vodou a zase se peklo asi půl hodiny - při přesazování se muselo odhadnou čas určený k dopečení. Malé bochánky, ty již zůstaly venku a to byla velká pochoutka. Všecko, celý dům voněl chlebem a také kouřem. Z našich dětí se Jožka a Eli ještě pamatují, jak čekávaly na ten bochánek. Chleba se pokládá na stůl a to vždy na spodní rovnější stranu - jinak se přivolává bída. Nikde se nemá povalovat a každý kousek se má zužitkovat. Chleba je velký dar!

webdesign © Robert Mahr