Kronika Horácka - klub přátel Domamile a Vysočiny

Počet návštěv:
Dějiny obcí - Domamil » Vrbková Marcela: P. Václav Razik - katolický kněz
P. VÁCLAV RAZIK - KATOLICKÝ KNĚZ
(narozen 10. září 1921 v Brně
zemřel 6. prosince 1984 v Domamili)


V letech 1973 až 1984 působil v naší farnosti římskokatolický kněz P. Václav Razik. Jeho působení zde nebylo sice příliš dlouhé, zato však velmi intenzivní. To, jak významnou osobností Václav Razik byl, dodnes mnoho obyvatel naší obce vůbec netuší. Zato je velmi dobře znám mezi brněnskými intelektuály a v celé katolické církvi jako velmi významná osobnost boje proti komunismu.

Narodil se 10. září 1921 v Brně do katolické intelektuální rodiny. Kněžské svěcení přijal 29.července 1945 v Brně. Následně byl ustanoven I. kooperátorem v Brně u sv. Tomáše. Byl pověřen brněnským biskupem ThDr. Karlem Skoupým péčí o mládež a studentstvo, vyučoval náboženství na klasickém gymnáziu. Přízeň studentů ( i nevěřících) si získával nejenom svými vědomostmi, ale i svou přímostí a laskavostí. Měl srdce otevřené každému hledajícímu. V lednu roku 1946 byl pověřen založením skautského oddílu (tento, po nucené odmlce v době totality, funguje dodnes).

Krátce po komunistickém puči v roce 1948 se začalo v Brně aktivizovat studentské náboženské hnutí – tzv.“Studentská katolická akce“ právě pod vedením P. Razika. SKA byla jednou z odnoží katolické akce organizované převážně pražskými předními teology a laickými aktivisty z řad katolické inteligence. Politické klima se rapidně zhoršovalo, vývoj směřoval k totalitě. Státní moc, aby zastrašila jakoukoliv aktivitu, inscenovala monstrprocesy s politickými a ideovými odpůrci. P. Razik ani za těchto okolností nerezignoval a vzdor nebezpečí prozrazení zastupoval celou Moravu, organizoval semináře SKA, rekolekce a formační setkání. Pracoval statečně a neúnavně až do svého zatčení státní bezpečností dne 7. července 1951.

Ve vykonstruovaném procesu s katolickou inteligencí byl odsouzen k odnětí svobody na 18 let pro nedovolené působení mezi mládeží jako vatikánský špion a zrádce (v tomto procesu byl souzen např. s Ottou Mádrem). Otec Václav prošel mnohá vězení a pracovní tábory: Bory, Mírov, Jáchymov, Leopoldov, opět Mírov a pak Valdice. V Jáchymově ho roku 1955 stihla zpráva o úmrtí jeho matky. Místo projevu soustrasti mu bylo sděleno následující: „Razik, máte rád maminku?“ – „Samozřejmě,“ odpověděl Razik. – „Tak vám zemřela, a abyste o tom mohl přemejšlet, půjdete do korekce“. Korekce trvala čtrnáct dnů. Ve Valdicích pracoval v brusírně skla, dýchaný skelný prach narušil jeho zdraví. Z vězení byl propuštěn mezi posledními při amnestii až v roce 1965 (pro velkou „nebezpečnost“ nebyl propuštěn při velké amnestii v roce 1960 ani 1963). V pastoraci nesměl po svém návratu pracovat, byla mu povolena pouze práce v dělnické profesi.

Teprve roku 1967 směl nastoupit jako administrátor do Biskupic u Hrotovic. Zde se ihned dal do opravy kostela a fary, v sousední vesnici za pomoci obětavých farníků postavili ze stodoly kapli. Po uvolnění poměrů roku 1968 si biskup Skoupý vyžádal na církevním tajemníkovi otce Václava zpět ke sv. Tomáši do Brna. P. Václav opět začal intenzivně pracovat jak s mládeží a studenty, tak s brněnskými intelektuály, a zvláště pak se spolubratry ze skryté církve. To se však nelíbilo církevnímu tajemníkovi (zaměstnanec národního výboru, který dohlížel na kněze), proto ho musel pan biskup přeložit pryč z Brna, a to do Rousínova. Sice to bylo 40 km od Brna, ale přece jen ne tak daleko, aby nebylo možno oblíbeného pana faráře často navštěvovat. Proto, aby byl co nejvíce odtržen od všech přátel a spolupracovníků, byl přeložen daleko od Brna, a to k nám, do Domamile, obce na samém konci diecéze. Tehdy byla Domamil z Brna opravdu těžko dostupná, nebylo tak snadné cestovat, a nebylo ani snadné jinak komunikovat. Automobil vlastnil jen málokdo, autobus jel 3x denně, mobily ani internet neexistovaly, pevných telefonů bylo jen několik ve vsi. (pamětníci vědí, dnešní mladí si jen stěží dokážou představit).

Ani toto přeložení však P. Václava nezlomilo ani neodradilo, a neúnavně a vytrvale dál pracoval na svém díle. Byl blízkým spolupracovníkem zakladatele skryté církve biskupa F. M. Davídka (se kterým byl též vězněn). Spolu s ním, Stanislavem Krátkým, Ottou Mádrem a dalšími kněžími budovali tuto „skrytou strukturu církve“. Domnívali se totiž, zvláště po roce 1968, že bude oficiální církev natolik umlčena, že nebude mít kdo udělovat svátosti. Proto se svolením Vatikánu mohl F. M. Davídek světit tajně jak kněze, tak biskupy. V roce 1978 byl tajně vysvěcen biskupem i náš duchovní správce P. Václav Razik. Ve skryté církvi se rovněž stýkal s T. Halíkem, J. Zvěřinou, P. Piťhou.

Přestože byl STB neustále sledován, byl mu z její strany znepříjemňován život, nenechal se odradit ani zastrašit. Byl si dobře vědom toho, že za svoji činnost může být kdykoliv znovu uvězněn. Jeho přítel P. Stanislav Krátký ve svých vzpomínkách píše: „Chtěl bych připomenout, jak obsáhlá je dokumentace a spisy v archivu STB, je vidět – a to bych chtěl zdůraznit, jak důležitou osobou bratr Václav byl, kolik péče a kolik úkolů bylo stanoveno a rozvinuto proto, aby byl chycen a likvidován.“

Nic z toho však otce Václava neodradilo od jeho aktivní duchovní činnosti. Fara v Domamili se stala místem setkávání jak lidí ze skryté církve, tak kněží, kterým byl odňat státní souhlas. Přicházeli a přijížděli k němu věřící, kterým režim nedovoloval vykonávat své povolání, či je jinak perzekuoval, kteří potřebovali povzbuzení i útěchu. Pořádal zde tajně exercicie, byl duchovním vůdcem mnoha mladých mužů, kteří se rozhodli pro studium teologie (nejznámějšími jsou Mons. Mgr. Pavel Posád, P. Mgr. et Mgr. Marek Vácha, Ph.D.).

P. Václav Razik byl nadšeným hlasatelem, šiřitelem a uskutečňovatelem závěrů Druhého vatikánského koncilu. Tím, že začal okamžitě jeho závěry uvádět v praxi, se stal velkým průkopníkem. Například slavení velikonoční vigilie v noci, či půlnoční mše přímo o půlnoci bylo tehdy naprosto neslýchané. Bohoslužby v Domamili, s jeho nevšedními kázáními, kterými dokázal zaujmout jak intelektuála, tak člověka prostého, a nádherným zpěvem a varhanními preludii slečny Běly, byly v celém okolí „vyhlášené“.

Právě na základě závěrů DVK se nadšeně pustil do rozsáhlé rekonstrukce domamilského kostela. Interiér kostela byl přebudován zcela v duchu DVK – tak, aby byl prostý, bez pozlátek, stejně jako tomu bývalo za doby prvních křesťanů. Toto jeho nadšení se však nesetkalo s pochopením mnoha farníků. Což je logické – v kostele byl pěkný barokní oltář, kazatelna, lustry - nebylo snadné smířit se s jeho nynější prostou podobou.

Ráda bych zde ocitovala vzpomínku brněnského historika PhDr. Radomíra Malého (aktivně se účastnil vydávání katolického samizdatu, signatář Charty 77), který se s Václavem Razikem přátelil, a často za ním do Domamile jezdil. Tato vzpomínka naprosto přesně vykresluje charakter i morální profil Václava Razika:

„S otcem Razikem, neúnavným duchovním vůdcem studentstva, vězněm komunistického režimu, obětavým pastýřem a kvalifikovaným liturgem, jsem se spřátelil tak hluboce, že z plodů tohoto vztahu žiji a čerpám stále až dodnes. Byl mým zpovědníkem a duchovním rádcem. Jemu vděčím za to, že jsem v různých nebezpečných úskalích mládí duchovně neztroskotal. Jeho pomoc jsem pocítil zvláště tenkrát, kdy mne jako mladého historika r. 1972 vyhodili z muzea kvůli katolickému přesvědčení.

Otec Václav měl dvě mimořádná charizmata: uměl pracovat s mládeží a dokázal pokaždé vytvořit krásnou liturgii. Právě kvůli tomu jej církevní tajemníci nesnášeli, a když v r. 1970 opět dopadl úder perzekuce na církev, byl opět mezi postiženými. Byl přeložen do Rousínova a nakonec do vzdálené Domamile, kam jsem za ním stále jezdil – i s ženou a dětmi.

Byl nejenom vynikajícím zpovědníkem a duchovním vůdcem, ale i chodící kronikou toho, jak to vypadalo v komunistickém kriminálu, kde strávil 12 let. Jeho vzpomínky, které, žel, literárně nezpracoval, hodně vypovídají o jeho křesťanském a kněžském charakteru. A nejen jeho, ale i většiny duchovních, kteří pro svoji věrnost víře a papeži skončili v jáchymovských nebo leopoldovských káznicích.

Tak třeba po procesu se Slánským v r. 1952 se ocitli v kriminále i mnozí angažovaní komunisté. Jenže političtí vězni, kteří už tam byli od r. 1948, je chtěli zbít. Bachaři proto dávali tyto bývalé bolševiky mezi „faráře“ – jak říkali – protože věděli, že ti je nezbijí, že se k nim budou přece jen chovat slušně. Je to určité svědectví, že u kněží v kriminále byl obecně kultivovanost a morálka vyšší, než u lidí bez víry.

V koncentráku Leopoldově se otec Václav setkal i s Gustávem Husákem, jenž tam byl také uvězněn. Poznal poněkud blíže jeho složitou a do značné míry schizofrenní osobnost. Husák se zásadně izoloval od kněží, dával najevo i postoj, který vyjádřil i slovně, že on je komunista, sám sebe považuje za nespravedlivě odsouzeného, ale oni, kněží, jsou vězněni spravedlivě a proces s nimi byl v pořádku, prý si to zaslouží. Na smrtelné posteli tento bývalý komunistický diktátor chtěl přijmout - a přijal Tělo Páně.

I přes krutost, jakou byly komunistické nápravné tábory známy, otec Václav nikdy nenaříkal. Hovoříval jsem s ním o jeho zážitcích z kriminálu často. Stejně tak i s jeho bratrem Mečislavem, právníkem, rovněž vězněným v 50. letech za Katolickou akci. Bylo to pro mne obohacující nejen jako pro historika, ale hlavně z morálního hlediska. Když jsem se octl v pokušení podlehnout bolestínství kvůli svému vyhazovu z práce a nemožnosti dělat to, pro co jsem získal kvalifikaci, pokaždé mi pomohl příklad otce Václava i doktora Mečislava. Mé potíže znamenaly proti jejich kriminálům pouhou odřeninu – přesto oni nenaříkají a pracují s vervou pro Boží království a já bych měl propadat beznaději? Kdyby nic jiného, tak už jen toto je dostatečný důvod k hluboké vděčnosti otci Václavovi. Jenže toho „jiného“ je také velké množství. Nemohu se zbavit dojmu, že jsem za to otci Václavovi dostatečně nepoděkoval.“

Spolužákem z brněnské teologie a zároveň spoluvězněm z Jáchymova byl náš rodák P. František Dvořák.

Zpracovala: Marcela Vrbková



Použitá literatura:
Františka Doležalová a kol.: Vzpomínky na otce Václava Razika
Petr Fiala/Jiří Hanuš: Koinótés - Felix M. Davídek a skrytá církev
Václav Vaško: Dům na skále (Církev zkoušená, Církev vězněná)

webdesign © Robert Mahr