Kronika Horácka - klub přátel Domamile a Vysočiny

Počet návštěv:
Dějiny obcí - Domamil » Vrbková Marcela: Fara v době Václava Razika
DOMAMILSKÁ FARA V DOBĚ PŮSOBENÍ VÁCLAVA RAZIKA
vzpomíná Marcela Vrbková, rozená Burianová z Domamile

Pan farář Václav Razik byl do Domamile „odejit“ tehdejším režimem v roce 1973. To proto, aby byl co nejdál od Brna. Nevím, jak mnoho lidí u nás tehdy vědělo, či vůbec tušilo, jakými těžkými útrapami si pan farář do té doby prošel, a co všechno stihnul dokázat. Mně bylo tehdy 6 let, a ani já, ani ostatní děti jsme po celé dětství samozřejmě vůbec nic netušily. Ani jsme nevěděly, jakou osobnost zde máme.

Když jsem začala ve druhé třídě navštěvovat náboženství, začala jsem se zde s panem farářem vídat a poznávat ho. Uměl poutavě vyprávět biblické příběhy. Podával je nám tak, abychom jim všichni rozuměli. Některé, a to jak kluci tak holky, jsme si dokonce zahráli jako scénku. Například tu, kdy se přišli poklonit Ježíškovi pastýři a následně tři králové.

Pan farář byl velice moudrý. Věděl, že v době, která nastala, by nebylo dobré chtít po všech dětech, abychom ho zdravily do té doby užívanými pozdravy jako např. Chvála Kristu, S Pánem Bohem a podobně. Jako děti jsme ho zdravily úplně normálně Dobrý den a Na shledanou. Rovněž nechtěl, abychom mu říkaly Velebný pane či Otče, jak bylo ještě mnohde zvykem. Ale chtěl, abychom ho oslovovaly úplně prostě – pane faráři. Měl pochopení i pro naše dětské slabosti. Když nás šla celá tlupa zvonit poledne (tenkrát se zvonilo ručně), přetahovaly jsme se o provaz a dělaly pořádný randál – ovšem pak jsme tvrdily, že jsme fakt byly úplně potichu, řekl akorát toto: dovolte, abych se zasmál. Jednou zas – to býval kostel přes den otevřený a vzadu byla pokladnička – byl přistižen hoch z Komárovic, jak z té pokladničky loví peníze. Když člověk, který hocha přistihl, informoval pana faráře, koho že to načapal, jak krade v kostele peníze, reagoval na to: ale no to víte, děti. Na základě právě jeho velké moudrosti a laskavého přístupu jsem si pana faráře velice brzy oblíbila.

Pan farář byl nejen moudrý, ale i velice pokrokový. Byl velkým vyznavačem a šiřitelem myšlenek Druhého vatikánského koncilu. Takže ihned po svém příchodu začal praktikovat bohoslužby dle jeho závěrů. Na základě toho jsem nikdy nezažila předkoncilní metody, které se v některých farnostech ještě dlouho praktikovaly. Zároveň byl i velkým bojovníkem proti tmářství. Pamatuji si na jeho kázání, ve kterých se často rozohňoval proti věření pověrám. V té době, když jsem byla ještě malým dítětem, se pověrám hlavně mezi staršími lidmi věřilo a přikládal se jim velký význam.

Spolu s panem farářem se do Domamile přistěhovala i slečna Běla Götthová, která pracovala jako hospodyně, hospodářka a varhanice. Slečna Běla, jak jsme jí všichni říkali, absolvovala hudební konzervatoř, proto byla vynikající varhanice a zpěvačka. Hned po svém příchodu do Domamile založila pěvecký sbor dospělých a dětskou scholu. Zkoušky scholy bývaly na faře, a to bylo pro nás holky něco! Fara byla veliká, starobylá, plná tajemných místností a zákoutí. S holčičí zvědavostí jsme je samozřejmě rády prozkoumávaly. Pan farář i slečna Běla nás do nich nechávali ochotně nahlížet. Naučili nás, že se té tajemnosti nemusíme ostýchat, že fara je místem k životu a k setkávání. A to se také dělo. Když jsem se Běle svěřila, jak se mi moc líbí její hra na varhany a jak bych také chtěla tak krásně umět hrát, tak neváhala. Hned mne vzala „do učení“. A tak jsem na faru pravidelně docházela učit se hrát na harmonium. Běla měla i vynikající aranžérské schopnosti, proto byla její starostí i radostí květinová výzdoba kostela. Když šla kostel zdobit, brávala nás, holky ze scholy, s sebou. Uměla s květinami doslova kouzlit. A to se tehdy zdobilo pouze z toho „co zahrádka dala“. Přesto dovedla naaranžovat nádherné kytice. Musím říct, že zdobení kostela se mi líbilo mnohem víc než zpívání, a to proto, že můj hudební sluch není zrovna ideální. Bavilo mne dozvídat se, jak má být kostel ke které slavnosti vyzdoben, kdy naopak má být veškerého zdobení prost, jaká barva patří k různým obdobím liturgického roku, „do puntíku“ jsem se naučila co kdy, kde a jak má být. Kromě zdobení se samozřejmě děvčata podílela i na pravidelných úklidech kostela. Při těchto činnostech nás všechny pan farář s Bělou seznamovali s tím, že kostel není místem, kde by se „nesmělo ani kýchnout“. Naučili nás, že je možné vstoupit do kněžiště, přijít jak k oltáři, tak k obětnímu stolu – což v době před DVK nebylo pro laiky vůbec možné.

Jak jsem již psala, pan farář s Bělou nás učili, že fara je místem k setkávání. A to se také dělo. Přijížděli sem za panem farářem lidé z Brna, často tajně. Pan farář jim dával duchovní útěchu, kterou tehdy, v době tvrdé normalizace, potřebovali. Když o tom dnes přemýšlím, říkám si, kde on bral sílu k tomu, aby vydržel krutost dvanáctiletého vězení a po propuštění z něj doživotní represe? Kde bral sílu k tomu, že nebyl zatrpklý, nemluvil o velkých křivdách, které se mu stále děly? Kde bral sílu ke svému optimismu, kterým posiloval tolik lidí kolem sebe? Fara, která z venku vypadala téměř opuštěně, bývala uvnitř plná života.

Často jsem na faře vídala studenta gymnázia - štíhlounkého mladíka s dlouhými vlasy. Nebyl to tehdy nikdo jiný než nynější biskup Mons. Mgr. Pavel Posád. Mezi množstvím lidí přijíždějících z Brna bývala i parta mladíků, která zde jednou za čas pobývala. Jedním z těchto mladíků byl nynější etik, teolog a biolog, P. Mgr. Marek Vácha. A mnoho dalších osobností pobývalo na naší faře. Mnozí si jezdili k moudrému Václavu Razikovi pro radu, povzbuzení, útěchu….. A já jsem si jako malé dítě říkávala: „Co ten pan farář tak asi na té faře celé dny dělá?“ Samozřejmě, že jsem neměla ani potuchy o jeho vzdělanosti, o tom, že pracuje tajně ve skryté církvi, ve které byl vysvěcen biskupem pro případ krajní nouze, že se i nadále tajně angažuje mezi brněnskými intelektuály.
Bohužel, příliš brzy odešel, nedočkal se svobody.

Dodnes, když cítím vůni pivoněk a jasmínu, vidím chrám vyzdobený lipkami a květinami, pana faráře, jak důstojně kráčí ve slavnostním pluviálu s monstrancí a žehná celé obci. A sebe, malinkou, v bílých šatičkách, jak otrhávám lístečky právě těch pivoněk a jasmínu. Slyším nádherný zpěv slečny Běly: „Časy ať blahé k nám přijdou, pokoj Kristův přinesou...“


Děkuji Vám, Otče Václave!
webdesign © Robert Mahr