Kronika Horácka - klub přátel Domamile a Vysočiny

Počet návštěv:
Dějiny obcí - Domamil » Prokopová Dana: Domamilská fara
DOMAMILSKÁ FARA
Z vyprávění Dany Prokopové z Brna, která pobývá i na chalupě v Mezříčku a kdysi i na faře v Domamili.

Do domu se chodilo z dřevěné verandy. Vešlo se do chodby a vlevo byl pokoj P. Jana Slavíka, kterému všichni říkali pan rada. Vpravo byl pokoj slečny Terezky. Rovně se šlo do kuchyně. A kuchyň, to bylo opravdu království slečny kuchařky Terezky. K tomuto království patřila i komora, která sousedila s kuchyní. Byla to studená místnost, kam jsem jako dítě mohla chodit jen v doprovodu Terezky. Zde byly napečené hostie, které jsem mohla ochutnat. Skladovaly se zde i další potraviny a všelijaké dobroty.

V přízemí, do místnosti pana rady byla na dveřích starodávná kovová klika. Do tohoto pokoje jsem nesměla chodit, ani klepat na dveře. Jen na pozvání pana rady jsem si mohla s mým otcem prohlížet knihovnu, která byla přes celou stěnu. Když jsem tu byla na prázdninách už jako starší studentka, přečetla jsem postupně celého A. Dumase a spoustu dalších knih.

Ke slečně Terezce jsem často chodila do jejího pokoje. V kuchyni byla kachlová kamna s troubou. Pod oknem byl velký stůl a vedle stál starodávný kredenc. V kredenci byly různé hrníčky plné medu. Odtud se mohl med brát, kdežto z větších sklenic ne. To se pan rada zlobil, neboť medu si bylo třeba vážit a umět s ním zacházet. Z okna od stolu bylo vidět na zahradu. Tam pod oknem měly misku divoké kočky, které v hojném počtu na tom místě sedávaly a pozorovaly nás. Pod stolem lehával pes. První pes, kterého jsem na faře zažila, byl krásný čuvač. Poznala jsem ho už jako starého. Po něm se stal naším velkým kamarádem německý ovčák Askyn. Ten byl u všech našich vesnických dětských her a chodíval se s námi koupat.

Nejhezčí na faře byly večery, kdy pan rada vzal dlouhou dýmku a vyprávěl o hejkalech a vodnících. Také jsem slyšela vyprávění o zaříkávačkách, které chodily do lesa, a povídačky o pytlácích. Slečna Terezka při tom vyprávění seděla opřená o krbový sporák, stále říkala „ale jděte!“ a smála se.

Z chodby vedly dřevěné schody do patra. V prvním patře byla hala, kde bylo zařízení na stáčení medu. Z haly vedly dveře na půdu, kam jsem bezúspěšně chodila chytat divoké kočky a jejich koťata. Končilo to mým podrápáním na rukou.

Jako dítě mám dobře v paměti i zdejší záchod v patře, a to proto, že jsem se tam hrozně bála. Pan rada nedovolil zabíjet žádné zvíře a tedy ani pavouky. V této místnůstce jich bylo požehnaně a byli to velcí macci. Záchod byl dřevěný, byla to prkénka s velkou dírou. Měla jsem strach, že tou páchnoucí dírou se jednou propadnu až do přízemí, kam vedla.

Z haly v patře se chodilo do našich pokojů. V prvním pokoji byla postel a starodávné umyvadlo se skříňkou, kde byl velký džbán na vodu. V dalším pokoji velký kulatý stůl, na kterém se sušily nakrájené hříbky. Ke stolu patřily krásně vyřezávané židle s koženkou. Byla zde i velká kožená pohovka, na které spával můj otec. Nevadilo mu, že zde spával společně s myškami, které žily uvnitř toho gauče. V této místnosti byla klekátka a nad nimi svaté obrázky. Dvě místnosti byly tedy pro hosty.

Zajímavá byla také okna s pavučinami a pavouky, kteří se nesměli zabíjet. Když pršelo a nebylo co dělat, tak otec jim házel mouchy do pavučiny. Pavouci po nich vyběhli a já zdrhala s pištěním přes celý pokoj.

Z místnosti s gaučem se vešlo do „ráje“, do místnosti plné klekátek a starého nábytku. Tam jsem chodila tajně a na zvědy.

Ze dvora byl ještě další velmi zajímavý prostor. Po schodech se vešlo do chodby, která údajně vyústila někde v lesích. Byl to dávný únik ze staré zemanské tvrze. V té chodbě měla paní Terezka výborné bezové šťávy, tak výborné, že jsem už od té doby nikdy takové nepila. Tou chodbou jsem pořádala dětské tajuplné výpravy. Byly tam kameny a stála tam voda. Dalo se tudy jít, pokud bylo vidět pod nohy.

Na dvoře fary byl chlév s ovečkami, dále pak prasečí chlívek. Patřila sem i velká stodola, kam sedlák s koňmi vozil zrní. Ve stodole byla mlátička na obilí. V garáži stálo staré hasičské auto s trubkami. Pamatuji si, jak jsme jednou prohlíželi toto auto a pan rada si poranil ruku do krve. Obalil si ji do špinavé pavučiny s tím, že pavučina je nejlepší na hojení. Já jako dítě jsem na to jen s údivem zírala.

Nejkrásnější na faře byly vlahé letní večery, kdy se na dvůr vypustili koně, prasata, ovce a mezi nimi pobíhal Askyn. Ten tahal prasata za ocásky a ta ho zase na oplátku proháněla. Ten zvěřinec se mi moc líbil.

Na zahradě byly včelíny. Některé úly tam měl jakýsi jiný pán a já viděla, jak kolem něho je plno včel, a on málem ryl hlavou v zemi, aby se před nimi schoval. Vím, že jsem tehdy utíkala pro pomoc.

Terezka se starala o zvěřinec divokých koček. Na verandě byly v klecích ještě dvě andulky. Terezka na zahradě pěstovala zeleninu na krásně upravených záhoncích. A hlavně, fantasticky vařila. Oběd byl ve dvanáct hodin. Nesměli jsme přijít pozdě, a tak jsme z lesa vždycky strašně utíkali s plnými taškami hříbků. K obědu byla zeleninová polévka, předkrm, což pro mě byla vzácnost, a pak hlavní jídlo. Předkrm jsem doma nikdy neměla. Pamatuji si například na kapustu zapečenou s vajíčkem, pak maso s bramborem a bývaly i buchty a táče. K snídani i k večeři byl chleba s máslem a medem.

S panem radou jsme jezdili i na výlety. Byli jsme v jeho rodné hájence ve Zdeňkově, v Nové Říši a ve Staré Říši v hospodě, v kostelíčku na Humberku. Chodili jsme hodně pěšky a občas jsme jeli autobusem. Chodili jsme i po okolí Domamile. Jednou jsme šli s panem radou do Lače, kde tehdy hlubokým lesem vedla nahoru alej s takovou jemnou trávou. Tam prý o půlnoci za úplňku ženské chodily s prostěradly – zaříkávačky. Zaříkávalo se tehdy proti zlým duchům a nemocím.

V noci jsme také jednou šli při měsíčku k Mátlově hájence a tou cestou kolem Partyzánského rybníka. Muselo se jít pomalu lesem a dívat se nad sebe, kde byl světlejší pruh oblohy, a tím se vyhnout tmavým stromům. Takhle prý chodí v noci pytláci, ale ti ještě musí dávat pozor na hejkaly, aby jim neskočili za krk.

Naproti rybníku Opička přes silnici byly dvě tůňky, kde dle vyprávění žili vodníci. Dnes už ty tůňky nemohu najít, ztratily se stejně jako mnohá další zákoutí a život na faře.


webdesign © Robert Mahr